Tereza Bělinová (nar. 1983 v Kolíně)

 

Vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého, věnuje se korekturám odborných textů a mezi její oblíbené autory patří například John Irving.

Je maminkou dvou dětí, ale doposud se soustředila výhradně na tvorbu pro dospělé čtenáře. Příběhy statečných koní jsou její prvotinou na poli dětské literatury.

Knihy:

Všechny robertky nejsou stejné (2009)

Nervy v čokoládě (2015) – spoluautorka povídkové sbírky

Všechny neřesti nejsou stejné (2016)

Horké brambory (2019)

O knize Příběhy statečných koní pro statečné děti:

„Do psaní pro děti jsem vůbec neměla v plánu se pouštět. Ale stejně tak to bylo i s dětmi samotnými, ani do nich jsem vlastně neměla v plánu se pouštět. Přesto mám dnes dvě a za nic bych je nevyměnila.

V životě holt někdy platí rčení „Odříkaného chleba největší krajíc“ stejně jako „Nikdy neříkej nikdy“. Proto už slovo nikdy raději nepoužívám. Už totiž vím, že i věci, které má člověk původně zařazené v kategorii nikdy, se mohou nakonec ukázat jako úžasně zábavné, inspirativní a obohacující a jeden je pak vlastně moc rád, že se z onoho obávaného nikdy stalo právě teď.

S nápadem použít k literárním účelům autentické fotografie nejrůznějších zdravotních potíží koníků za mnou přišla má sestra Vanda, která je jednak majitelkou stáje plně obsazené koňskými hrdiny připravované knihy a zároveň také mámou malého dítěte. Nedávno mě poprosila o pomoc se zpracováním příběhů, jež se skutečně staly, a ještě ten den mě zavalila spoustou krásných fotek, ale i velkým množstvím celkem drsných obrázků toho, co všechno koně v jejím okolí potkalo za nepříjemnosti.

Přestože všechny příběhy mají naštěstí dobrý konec, navrhla jsem sestře možnost proložení jednotlivých kapitol o koních nějakou další rovinou, aby toho koňského trápení nebylo tolik najednou. Vzhledem k Vandině primárnímu záměru podpořit dětské čtenáře ve zvládání jejich vlastních případných neduhů se logicky nabízela rovina dětských hrdinů, s nimiž by se malí čtenáři mohli skrze textovou i obrazovou stránku knihy přirozeně ztotožnit.

Jelikož mám doma dva své prťouse, vím, že každý zvládá návštěvy lékaře či dočasná fyzická omezení jinak. Zatímco jedno dítě je snadné šoupnout do škatulky s nálepkou „statečný“, druhé kritériím pro totéž na první pohled neodpovídá. Pro někoho je zkrátka složitější vyrovnat se s nejrůznějšími druhy onemocnění, i když jde třeba jen o „blbou“ rýmu. Neznamená to však automaticky, že je dítě bačkora. Jeho statečnost má nejspíš jen jinou podobu a pravděpodobně ji bude třeba hledat v něčem jiném. „